{1:1} Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého.
{1:2} Kterémuž se narodilo sedm synů a tři dcery.
{1:3} A měl dobytka sedm tisíc ovec, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení volů, a pět set oslic, a čeledi služebné velmi mnoho, a byl muž ten vznešenější nade všecky lidi východní.
{1:4} I scházívali se synové jeho, a strojívali hody po domích, každý ve dni svém. Posílávali také, a zvávali své tři sestry, aby jedly a pily s nimi.
{1:5} A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly podlé počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny.
{1:6} Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.
{1:7} Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
{1:8} I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha a varující se zlého.
{1:9} A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha?
{1:10} Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi.
{1:11} Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.
{1:12} Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy.
{1:13} Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
{1:14} I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich,
{1:15} Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
{1:16} A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě.
{1:17} A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
{1:18} A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
{1:19} A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
{1:20} Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil.
{1:21} A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.
{1:22} V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.
{2:1} I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem.
{2:2} Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
{2:3} I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny.
{2:4} A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého.
{2:5} Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě.
{2:6} Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.
{2:7} Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho,
{2:8} Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele.
{2:9} I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři.
{2:10} Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.
{2:11} Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem tom zlém, kteréž přišlo na něj, přišli jeden každý z místa svého: Elifaz Temanský, a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, na tom zůstavše spolu, aby přijdouce k němu, politovali ho a těšili jej.
{2:12} Kteříž pozdvihše očí svých zdaleka, nepoznali ho. Potom pozdvihše hlasu svého, plakali, a roztrhše jeden každý roucho své, házeli prachem nad hlavy své zhůru.
{2:13} A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova; nebo viděli, že se velmi rozmohla bolest jeho.
{3:1} Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
{3:2} Nebo mluvě Job, řekl:
{3:3} Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
{3:4} Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
{3:5} Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
{3:6} Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
{3:7} Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
{3:8} Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
{3:9} Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
{3:10} Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
{3:11} Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
{3:12} Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
{3:13} Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
{3:14} S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
{3:15} Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
{3:16} Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
{3:17} Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
{3:18} Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
{3:19} Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
{3:20} Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
{3:21} Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
{3:22} Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
{3:23} Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
{3:24} Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
{3:25} To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
{3:26} Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
{4:1} Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
{4:2} Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
{4:3} Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
{4:4} Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
{4:5} Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
{4:6} Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
{4:7} Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
{4:8} Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
{4:9} Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
{4:10} Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
{4:11} Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
{4:12} Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
{4:13} V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
{4:14} Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
{4:15} Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
{4:16} Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
{4:17} Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
{4:18} Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
{4:19} Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
{4:20} Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
{4:21} Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
{5:1} Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?
{5:2} Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.
{5:3} Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:
{5:4} Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.
{5:5} Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.
{5:6} Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.
{5:7} Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.
{5:8} Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,
{5:9} Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,
{5:10} Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,
{5:11} Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,
{5:12} Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,
{5:13} Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.
{5:14} Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.
{5:15} Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.
{5:16} Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.
{5:17} Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.
{5:18} Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.
{5:19} Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.
{5:20} V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.
{5:21} Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.
{5:22} Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.
{5:23} Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.
{5:24} A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.
{5:25} Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.
{5:26} Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.
{5:27} Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.
{6:1} Odpovídaje pak Job, řekl:
{6:2} Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
{6:3} Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
{6:4} Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
{6:5} Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
{6:6} Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
{6:7} Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
{6:8} Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
{6:9} Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
{6:10} Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
{6:11} Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
{6:12} Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
{6:13} Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
{6:14} Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
{6:15} Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
{6:16} Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
{6:17} V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
{6:18} Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
{6:19} To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
{6:20} Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
{6:21} Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
{6:22} Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
{6:23} Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
{6:24} Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
{6:25} Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
{6:26} Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
{6:27} Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
{6:28} A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
{6:29} Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
{6:30} A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
{7:1} Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
{7:2} Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
{7:3} Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
{7:4} Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
{7:5} Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
{7:6} Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
{7:7} Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
{7:8} Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
{7:9} Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
{7:10} Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
{7:11} Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
{7:12} Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
{7:13} Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
{7:14} Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
{7:15} Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
{7:16} Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
{7:17} Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
{7:18} A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
{7:19} Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
{7:20} Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
{7:21} Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
{8:1} Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
{8:2} Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?
{8:3} Což by Bůh silný neprávě soudil, a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?
{8:4} Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.
{8:5} Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,
{8:6} A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.
{8:7} A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.
{8:8} Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.
{8:9} (Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)
{8:10} Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?
{8:11} Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?
{8:12} Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.
{8:13} Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.
{8:14} Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.
{8:15} Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.
{8:16} Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.
{8:17} Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.
{8:18} A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:
{8:19} Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.
{8:20} Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:
{8:21} Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,
{8:22} Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.
{9:1} Odpověděv pak Job, řekl:
{9:2} I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
{9:3} A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
{9:4} Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
{9:5} On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
{9:6} On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
{9:7} On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
{9:8} On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
{9:9} On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
{9:10} On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
{9:11} Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
{9:12} Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
{9:13} Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
{9:14} Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
{9:15} Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
{9:16} Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
{9:17} Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
{9:18} Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
{9:19} Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
{9:20} Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
{9:21} Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
{9:22} Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
{9:23} Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
{9:24} Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
{9:25} Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
{9:26} Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
{9:27} Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
{9:28} Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
{9:29} Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
{9:30} Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
{9:31} Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
{9:32} Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
{9:33} Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
{9:34} Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
{9:35} Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
{10:1} Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
{10:2} Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
{10:3} Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
{10:4} Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
{10:5} Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
{10:6} Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
{10:7} Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
{10:8} Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
{10:9} Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
{10:10} Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
{10:11} Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
{10:12} Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
{10:13} Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
{10:14} Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
{10:15} Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
{10:16} Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
{10:17} Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
{10:18} Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
{10:19} A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
{10:20} Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
{10:21} Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
{10:22} Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
{11:1} A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
{11:2} Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
{11:3} Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
{11:4} Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
{11:5} Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
{11:6} Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
{11:7} Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
{11:8} Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?
{11:9} Delší jest míra její než země, a širší než moře.
{11:10} Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
{11:11} Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
{11:12} Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
{11:13} Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
{11:14} Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
{11:15} Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
{11:16} Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
{11:17} K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
{11:18} Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
{11:19} A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
{11:20} Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.
{12:1} Odpověděv pak Job, řekl:
{12:2} V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.
{12:3} I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?
{12:4} Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.
{12:5} Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.
{12:6} Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.
{12:7} Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.
{12:8} Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.
{12:9} Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?
{12:10} V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.
{12:11} Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?
{12:12} Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.
{12:13} Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.
{12:14} Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.
{12:15} Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.
{12:16} U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.
{12:17} On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.
{12:18} Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.
{12:19} On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.
{12:20} On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.
{12:21} On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.
{12:22} On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.
{12:23} On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.
{12:24} On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,
{12:25} Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.
{13:1} Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
{13:2} Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
{13:3} Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
{13:4} Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
{13:5} Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
{13:6} Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
{13:7} Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
{13:8} Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
{13:9} Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
{13:10} V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
{13:11} Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
{13:12} Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
{13:13} Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
{13:14} Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
{13:15} By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
{13:16} Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
{13:17} Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
{13:18} Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
{13:19} Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
{13:20} Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
{13:21} Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
{13:22} Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
{13:23} Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
{13:24} Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
{13:25} Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
{13:26} Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
{13:27} A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
{13:28} Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.
{14:1} Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
{14:2} Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
{14:3} A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
{14:4} Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
{14:5} Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
{14:6} Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
{14:7} O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
{14:8} By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
{14:9} Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
{14:10} Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
{14:11} Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
{14:12} Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
{14:13} Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
{14:14} Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
{14:15} Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
{14:16} Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
{14:17} Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
{14:18} Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
{14:19} Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
{14:20} Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
{14:21} Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
{14:22} Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
{15:1} Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
{15:2} Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,
{15:3} Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?
{15:4} Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.
{15:5} Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.
{15:6} Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.
{15:7} Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?
{15:8} Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?
{15:9} Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?
{15:10} I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.
{15:11} Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?
{15:12} Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,
{15:13} Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?
{15:14} Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?
{15:15} An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,
{15:16} Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.
{15:17} Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,
{15:18} Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.
{15:19} Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.
{15:20} Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.
{15:21} Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.
{15:22} Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.
{15:23} Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.
{15:24} Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.
{15:25} Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.
{15:26} Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.
{15:27} Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.
{15:28} A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.
{15:29} Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.
{15:30} Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.
{15:31} Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.
{15:32} Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.
{15:33} Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.
{15:34} Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.
{15:35} Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.
{16:1} A odpovídaje Job, řekl:
{16:2} Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
{16:3} Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
{16:4} Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
{16:5} Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
{16:6} Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
{16:7} Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
{16:8} A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
{16:9} Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
{16:10} Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
{16:11} Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
{16:12} Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
{16:13} Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
{16:14} Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
{16:15} Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
{16:16} Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
{16:17} Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
{16:18} Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
{16:19} Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
{16:20} Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
{16:21} Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
{16:22} Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
{17:1} Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
{17:2} Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
{17:3} Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
{17:4} Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
{17:5} Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
{17:6} Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
{17:7} Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
{17:8} Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
{17:9} Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
{17:10} Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
{17:11} Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
{17:12} Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
{17:13} Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
{17:14} Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
{17:15} Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
{17:16} Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
{18:1} Odpovídaje pak Bildad Suchský, řekl:
{18:2} Dokudž neučiníte konce řečem? Pomyslte na to, a potom mluviti budeme.
{18:3} Proč jsme počteni za hovada? Oškliví jsme jemu, jakž sami vidíte.
{18:4} Ó ty, jenž hubíš život svůj zůřením svým, zdaliž pro tebe opuštěna bude země, a odsedne skála z místa svého?
{18:5} Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich.
{18:6} Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne.
{18:7} Ssouženi budou krokové síly jeho, a porazí jej rada jeho.
{18:8} Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí.
{18:9} Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník.
{18:10} Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce.
{18:11} Odevšad hrůzy jej děsiti budou a dotírati na nohy jeho.
{18:12} Hladovitá bude síla jeho, a bída pohotově při boku jeho.
{18:13} Zžíře žily kůže jeho, zžíře oudy jeho kníže smrti.
{18:14} Uchváceno bude z stánku jeho doufání jeho, a to jej přivede k králi strachů.
{18:15} V stánku jeho hrůza bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou.
{18:16} Od zpodku kořenové jeho uschnou, a svrchu osekány budou ratolesti jeho.
{18:17} Památka jeho zahyne z země, aniž jméno jeho slýcháno bude na ulicích.
{18:18} Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.
{18:19} Nepozůstaví ani syna ani vnuka v lidu svém, ani jakého ostatku v příbytcích svých.
{18:20} Nade dnem jeho zděsí se potomci, a přítomní strachem podjati budou.
{18:21} Takovýť jest zajisté způsob nešlechetného, a takový cíl toho, kterýž nezná Boha silného.
{19:1} Tedy odpověděv Job, řekl:
{19:2} Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?
{19:3} Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
{19:4} Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
{19:5} Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:
{19:6} Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
{19:7} Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
{19:8} Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
{19:9} Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
{19:10} Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
{19:11} Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
{19:12} Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
{19:13} Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
{19:14} Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
{19:15} Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
{19:16} Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.
{19:17} Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.
{19:18} Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
{19:19} V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
{19:20} K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
{19:21} Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
{19:22} Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
{19:23} Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
{19:24} Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
{19:25} Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
{19:26} A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
{19:27} Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
{19:28} Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
{19:29} Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.
{20:1} Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:
{20:2} Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,
{20:3} Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.
{20:4} Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,
{20:5} Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?
{20:6} Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,
{20:7} Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?
{20:8} Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.
{20:9} Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.
{20:10} Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.
{20:11} Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.
{20:12} A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;
{20:13} Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:
{20:14} Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.
{20:15} Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.
{20:16} Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.
{20:17} Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.
{20:18} Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.
{20:19} Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.
{20:20} Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.
{20:21} Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.
{20:22} Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.
{20:23} By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.
{20:24} Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.
{20:25} Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.
{20:26} Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.
{20:27} Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.
{20:28} Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.
{20:29} Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.
{21:1} A odpovídaje Job, řekl:
{21:2} Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.
{21:3} Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.
{21:4} Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?
{21:5} Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.
{21:6} Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.
{21:7} Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?
{21:8} Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.
{21:9} Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.
{21:10} Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.
{21:11} Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.
{21:12} Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.
{21:13} Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.
{21:14} Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.
{21:15} Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?
{21:16} Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.
{21:17} Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?
{21:18} Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?
{21:19} Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,
{21:20} A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?
{21:21} O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?
{21:22} Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?
{21:23} Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.
{21:24} Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.
{21:25} Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.
{21:26} Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.
{21:27} Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.
{21:28} Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?
{21:29} Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,
{21:30} Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?
{21:31} Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?
{21:32} A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.
{21:33} Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.
{21:34} Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.
{22:1} A odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
{22:2} Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná?
{22:3} Zdaliž se kochá Všemohoucí v tom, že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své?
{22:4} Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou?
{22:5} Zdali zlost tvá není mnohá? Anobrž není konce nepravostem tvým.
{22:6} Nebo jsi brával základ od bratří svých bez příčiny, a roucha z nahých jsi svláčel.
{22:7} Vody ustalému jsi nepodal, a hladovitému zbraňovals chleba.
{22:8} Ale muži boháči přál jsi země, tak aby ten, jehož osoba vzácná, v ní seděl.
{22:9} Vdovy pak pouštěl jsi prázdné, ačkoli ramena sirotků potřína byla.
{22:10} A protož obkličuji tě osídla, a děsí tě strach nenadálý,
{22:11} Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě.
{22:12} Říkáš: Zdaž Bůh není na výsosti nebeské? Ano shlédni vrch hvězd, jak jsou vysoké.
{22:13} Protož pravíš: Jak by věděl Bůh silný? Skrze mrákotu-liž by soudil?
{22:14} Oblakové jsou skrýše jeho, tak že nevidí; nebo okršlek nebeský obchází.
{22:15} Šetříš-liž stezky věku předešlého, kterouž kráčeli lidé marní?
{22:16} Kteříž vypléněni jsou před časem, potok vylit jest na základ jejich.
{22:17} Kteříž říkali Bohu silnému: Odejdi od nás. Což by tedy jim učiniti měl Všemohoucí?
{22:18} On zajisté domy jejich naplnil dobrými věcmi, (ale rada bezbožných vzdálena jest ode mne).
{22:19} Což vidouce spravedliví, veselí se, a nevinný posmívá se jim,
{22:20} Zvlášť když není vypléněno jmění naše, ostatky pak jejich sežral oheň.
{22:21} Přivykejž medle s ním choditi, a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré.
{22:22} Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém.
{22:23} Navrátíš-li se k Všemohoucímu, vzdělán budeš, a vzdálíš-li nepravost od stanů svých,
{22:24} Tedy nakladeš na zemi zlata, a místo kamení potočního zlata z Ofir.
{22:25} Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem i silou tvou.
{22:26} A tehdáž v Všemohoucím kochati se budeš, a pozdvihna k Bohu tváři své,
{22:27} Pokorně modliti se budeš jemu, a vyslyší tě; pročež sliby své plniti budeš.
{22:28} Nebo cožkoli začneš, budeť se dařiti, anobrž na cestách tvých svítiti bude světlo.
{22:29} Když jiní sníženi budou, tedy díš: Jáť jsem povýšen. Nebo toho, kdož jest očí ponížených, Bůh spasena učiní.
{22:30} Vysvobodí i toho, kterýž není bez viny, vysvobodí, pravím, čistotou rukou tvých.
{23:1} Tedy odpověděl Job a řekl:
{23:2} Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?
{23:3} Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.
{23:4} Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.
{23:5} Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.
{23:6} Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu.
{23:7} Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
{23:8} Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.
{23:9} By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.
{23:10} Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.
{23:11} Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval.
{23:12} Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.
{23:13} On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.
{23:14} A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm.
{23:15} Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho.
{23:16} Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,
{23:17} Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.
{24:1} Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?
{24:2} Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.
{24:3} Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.
{24:4} Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.
{24:5} Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.
{24:6} Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.
{24:7} Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.
{24:8} A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.
{24:9} Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.
{24:10} Nahého opouštějí, že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.
{24:11} Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.
{24:12} Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.
{24:13} Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.
{24:14} Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.
{24:15} Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.
{24:16} Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.
{24:17} Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.
{24:18} Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.
{24:19} Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.
{24:20} Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.
{24:21} Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.
{24:22} Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.
{24:23} Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.
{24:24} Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.
{24:25} Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?
{25:1} Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
{25:2} Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho.
{25:3} Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho?
{25:4} Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy?
{25:5} Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho,
{25:6} Nadto pak smrtelný člověk, jsa jako červ, a syn člověka, jako hmyz.
{26:1} A odpovídaje Job, řekl:
{26:2} Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci?
{26:3} Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?
{26:4} Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe?
{26:5} Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají.
{26:6} Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.
{26:7} Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.
{26:8} Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.
{26:9} On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.
{26:10} Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.
{26:11} Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.
{26:12} Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.
{26:13} Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.
{26:14} Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?
{27:1} Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:
{27:2} Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,
{27:3} Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,
{27:4} Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.
{27:5} Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.
{27:6} Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.
{27:7} Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.
{27:8} Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?
{27:9} Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?
{27:10} Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?
{27:11} Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.
{27:12} Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?
{27:13} Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:
{27:14} Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.
{27:15} Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.
{27:16} Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:
{27:17} Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.
{27:18} Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.
{27:19} Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.
{27:20} Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.
{27:21} Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.
{27:22} Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.
{27:23} Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.
{28:1} Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.
{28:2} Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.
{28:3} Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.
{28:4} Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.
{28:5} Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.
{28:6} V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,
{28:7} K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,
{28:8} Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.
{28:9} K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.
{28:10} Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.
{28:11} Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.
{28:12} Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?
{28:13} Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.
{28:14} Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.
{28:15} Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.
{28:16} Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.
{28:17} Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.
{28:18} Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.
{28:19} Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.
{28:20} Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?
{28:21} Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.
{28:22} Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.
{28:23} Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.
{28:24} Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,
{28:25} Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.
{28:26} On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.
{28:27} Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji.
{28:28} Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.
{29:1} Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
{29:2} Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
{29:3} Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
{29:4} Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
{29:5} Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
{29:6} Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
{29:7} Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
{29:8} Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
{29:9} Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
{29:10} Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
{29:11} Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
{29:12} Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
{29:13} Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
{29:14} V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
{29:15} Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
{29:16} Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
{29:17} A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
{29:18} A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
{29:19} Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
{29:20} Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
{29:21} Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
{29:22} Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
{29:23} Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
{29:24} Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
{29:25} Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
{30:1} Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
{30:2} Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
{30:3} Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
{30:4} Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
{30:5} Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
{30:6} Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
{30:7} V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
{30:8} Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
{30:9} Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
{30:10} V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
{30:11} Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
{30:12} Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
{30:13} Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
{30:14} Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
{30:15} Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
{30:16} A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
{30:17} Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
{30:18} Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
{30:19} Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
{30:20} Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
{30:21} Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
{30:22} Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
{30:23} Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
{30:24} Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
{30:25} Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
{30:26} Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
{30:27} Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
{30:28} Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
{30:29} Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
{30:30} Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
{30:31} A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
{31:1} Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
{31:2} Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
{31:3} Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
{31:4} Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
{31:5} Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
{31:6} Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
{31:7} Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
{31:8} Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
{31:9} Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
{31:10} Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
{31:11} Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
{31:12} Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
{31:13} Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
{31:14} Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
{31:15} Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?
{31:16} Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
{31:17} A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
{31:18} Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
{31:19} Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
{31:20} Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
{31:21} Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
{31:22} Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
{31:23} Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
{31:24} Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
{31:25} Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
{31:26} Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
{31:27} Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
{31:28} I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
{31:29} Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
{31:30} Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
{31:31} Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
{31:32} Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
{31:33} Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
{31:34} A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
{31:35} Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
{31:36} Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
{31:37} Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
{31:38} Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
{31:39} Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
{31:40} Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. [ (Job 31: 41) Skonávají se slova Jobova. ]
{32:1} A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
{32:2} Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
{32:3} Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
{32:4} Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
{32:5} Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
{32:6} I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
{32:7} Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
{32:8} Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
{32:9} Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
{32:10} A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
{32:11} Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
{32:12} A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
{32:13} Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
{32:14} Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
{32:15} Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
{32:16} Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
{32:17} Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
{32:18} Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
{32:19} Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
{32:20} Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
{32:21} Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
{32:22} Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
{33:1} Slyšiž tedy, prosím, Jobe, řeči mé, a všech slov mých ušima svýma pozoruj.
{33:2} Aj, jižť otvírám ústa svá, mluví jazyk můj v ústech mých.
{33:3} Upřímost srdce mého a umění vynesou rtové moji.
{33:4} Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život.
{33:5} Můžeš-li, odpovídej mi, připrav se proti mně, a postav se.
{33:6} Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já.
{33:7} Pročež strach ze mne nepředěsí tě, a ruka má nebudeť k obtížení.
{33:8} Řekl jsi pak přede mnou, a hlas ten řečí tvých slyšel jsem:
{33:9} Čist jsem, bez přestoupení, nevinný jsem, a nepravosti při mně není.
{33:10} Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele,
{33:11} Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých.
{33:12} Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk.
{33:13} Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje?
{33:14} Ano jednou mluví Bůh silný, i dvakrát, a nešetří toho člověk.
{33:15} Skrze sny u vidění nočním, když připadá hluboký sen na lidi ve spaní na ložci,
{33:16} Tehdáž odkrývá ucho lidem, a čemu je učí, to zpečeťuje,
{33:17} Aby odtrhl člověka od skutku zlého, a pýchu od muže vzdálil,
{33:18} A zachoval duši jeho od jámy, a život jeho aby netrefil na meč.
{33:19} Tresce i bolestí na lůži jeho, a všecky kosti jeho násilnou nemocí,
{33:20} Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější.
{33:21} Hyne tělo jeho patrně, a vyhlédají kosti jeho, jichž prvé nebylo vídati.
{33:22} A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných ran.
{33:23} Však bude-li míti anděla vykladače jednoho z tisíce, kterýž by za člověka oznámil pokání jeho:
{33:24} Tedy smiluje se nad ním, a dí: Vyprosť jej, ať nesstoupí do porušení, oblíbilť jsem mzdu vyplacení.
{33:25} I odmladne tělo jeho nad dítěcí, a navrátí se ke dnům mladosti své.
{33:26} Kořiti se bude Bohu, a zamiluje jej, a patřiti bude na něj tváří ochotnou; nadto navrátí člověku spravedlnost jeho.
{33:27} Kterýž hledě na lidi, řekne: Zhřešilť jsem byl, a to, což pravého bylo, převrátil jsem, ale nebylo mi to prospěšné.
{33:28} Bůh však vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval.
{33:29} Aj, všeckoť to dělá Bůh silný dvakrát i třikrát při člověku,
{33:30} Aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých.
{33:31} Pozoruj, Jobe, poslouchej mne, mlč, ať já mluvím.
{33:32} Jestliže máš slova, odpovídej mi, nebo bych chtěl ospravedlniti tebe.
{33:33} Pakli nic, ty mne poslouchej; mlč, a poučím tě moudrosti.
{34:1} Ještě mluvil Elihu, a řekl:
{34:2} Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
{34:3} Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
{34:4} Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
{34:5} Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
{34:6} Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
{34:7} Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
{34:8} A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
{34:9} Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
{34:10} A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
{34:11} Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
{34:12} A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
{34:13} Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
{34:14} Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
{34:15} Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
{34:16} Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
{34:17} Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
{34:18} Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?
{34:19} Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
{34:20} V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.
{34:21} Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.
{34:22} Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
{34:23} Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
{34:24} Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
{34:25} Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.
{34:26} Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
{34:27} Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
{34:28} Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
{34:29} (Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?)Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,
{34:30} Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
{34:31} Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
{34:32} Mimo to, nevidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
{34:33} Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.
{34:34} Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
{34:35} Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
{34:36} Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,
{34:37} Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.
{35:1} Ještě mluvil Elihu, a řekl:
{35:2} Domníváš-liž se, že jsi to s soudem řekl: Spravedlnost má převyšuje Boží?
{35:3} Nebo jsi řekl: Co mi prospěje, jaký užitek budu míti, bych i nehřešil?
{35:4} Já odpovím tobě místně, i tovaryšům tvým s tebou.
{35:5} Pohleď na nebe a viz, anobrž spatř oblaky, vyšší, než-lis ty.
{35:6} Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš?
{35:7} Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?
{35:8} Každémuť člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje.
{35:9} Z množství nátisk trpících, kteréž k tomu přivodí, aby úpěli a křičeli pro ukrutnost povýšených,
{35:10} Žádný neříká: Kde jest Bůh stvořitel můj? Ješto on dává zpěv i v noci.
{35:11} On vyučuje nás nad hovada zemská, a nad ptactvo nebeské moudřejší nás činí.
{35:12} Tehdáž volají-li pro pýchu zlých, nebývají vyslyšáni.
{35:13} A jistě žeť ošemetnosti nevyslýchá Bůh silný, a Všemohoucí nepatří na ni.
{35:14} Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho.
{35:15} Ale nyní poněvadž nic není těch věcí, navštívil jej hněv jeho; nebo nechce znáti hojnosti této veliké.
{35:16} A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.
{36:1} Zatím přidal Elihu, a řekl:
{36:2} Postrp mne maličko, a oznámímť šíře; neboť mám ještě, co bych za Boha mluvil.
{36:3} Vynesu smysl svůj zdaleka, a stvořiteli svému přivlastním spravedlnost.
{36:4} V pravdě, žeť nebudou lživé řeči mé; zdravě smýšlejícího máš mne s sebou.
{36:5} Aj, Bůh silný mocný jest, aniž svých zamítá; silný jest, a srdce udatného.
{36:6} Neobživuje bezbožného, chudým pak k soudu dopomáhá.
{36:7} Neodvrací od spravedlivého očí svých, nýbrž s králi na stolici sází je na věky, i bývají zvýšeni.
{36:8} Pakli by poutami sevříni byli, zapleteni jsouce provazy ssoužení:
{36:9} Tudy jim v známost uvodí hřích jejich, a že přestoupení jejich se ssilila.
{36:10} A tak otvírá sluch jejich, aby se napravili, anobrž mluví jim, aby se navrátili od nepravosti.
{36:11} Uposlechnou-li a budou-li jemu sloužiti, stráví dny své v dobrém, a léta svá v potěšení.
{36:12} Pakli neuposlechnou, od meče sejdou, a pozdychají bez umění.
{36:13} Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž k němu volají, když by je ssoužil.
{36:14} Protož umírá v mladosti duše jejich, a život jejich s smilníky.
{36:15} Vytrhuje, pravím, ssouženého z jeho ssoužení, a ty, jejichž sluch otvírá, v trápení.
{36:16} A tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti na širokost, kdež není stěsnění, a byl by pokojný stůl tvůj tukem oplývající.
{36:17} Ale ty zasloužils, abys jako bezbožný souzen byl; soud a právo na tě dochází.
{36:18} Jistě strach, aby tě neuvrhl Bůh u větší ránu, tak že by jakkoli veliká výplaty mzda, tebe nevyprostila.
{36:19} Zdaliž by sobě co vážil bohatství tvého? Jistě ani nejvýbornějšího zlata, ani jakékoli síly neb moci tvé.
{36:20} Nechvátejž tedy k noci, v kterouž odcházejí lidé na místo své.
{36:21} Hleď, abys se neohlédal na marnost, zvoluje ji raději, nežli ssoužení.
{36:22} Aj, Bůh silný nejvyšší jest mocí svou. Kdo jemu podobný učitel?
{36:23} Kdo jemu vyměřil cestu jeho? Kdo jemu smí říci: Činíš nepravost?
{36:24} Pamětliv buď raději, abys vyvyšoval dílo jeho, kteréž spatřují lidé,
{36:25} Kteréž, pravím, všickni lidé vidí, na něž člověk patří zdaleka.
{36:26} Nebo Bůh silný tak jest veliký, že ho nemůžeme poznati, počet let jeho jest nevystižitelný.
{36:27} On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho,
{36:28} Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi.
{36:29} (Anobrž vyrozumí-li kdo roztažení oblaků, a zvuku stánku jeho,
{36:30} Jak rozprostírá nad ním světlo své, aneb všecko moře přikrývá?
{36:31} Skrze ty věci zajisté tresce lidi, a též dává pokrmu hojnost.
{36:32} Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje mu ukrývati se za to, co je potkává.)
{36:33} Ohlašuje o něm zvuk jeho, též dobytek, a to hned, když pára zhůru vstupuje.
{37:1} Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
{37:2} Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
{37:3} Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
{37:4} Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
{37:5} Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
{37:6} Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
{37:7} Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
{37:8} Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
{37:9} Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
{37:10} Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
{37:11} Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
{37:12} A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
{37:13} Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
{37:14} Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
{37:15} Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
{37:16} Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
{37:17} A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
{37:18} Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
{37:19} Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
{37:20} Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
{37:21} Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
{37:22} Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
{37:23} Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
{37:24} Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
{38:1} Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl:
{38:2} Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými?
{38:3} Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.
{38:4} Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.
{38:5} Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?
{38:6} Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její,
{38:7} Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?
{38:8} Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se?
{38:9} Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho,
{38:10} Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře,
{38:11} I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého.
{38:12} Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,
{38:13} Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli?
{38:14} Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho,
{38:15} A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo?
{38:16} Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis?
{38:17} Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis?
{38:18} Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku.
{38:19} Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností,
{38:20} Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho?
{38:21} Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má?
{38:22} Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis,
{38:23} Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje?
{38:24} Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi?
{38:25} Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému,
{38:26} Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka,
{38:27} Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou?
{38:28} Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy?
{38:29} Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí?
{38:30} Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá.
{38:31} Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati?
{38:32} Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li?
{38:33} Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi?
{38:34} Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe?
{38:35} Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme?
{38:36} Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost?
{38:37} Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje,
{38:38} Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely?
{38:39} Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž,
{38:40} Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce?
{38:41} Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?
{39:1} Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
{39:2} Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
{39:3} Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
{39:4} Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
{39:5} Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
{39:6} Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
{39:7} Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
{39:8} To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
{39:9} Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
{39:10} Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
{39:11} Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
{39:12} Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
{39:13} Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
{39:14} A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
{39:15} Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
{39:16} Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
{39:17} Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
{39:18} Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
{39:19} Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
{39:20} Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
{39:21} Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
{39:22} Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
{39:23} Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
{39:24} S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
{39:25} Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
{39:26} Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
{39:27} Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
{39:28} Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
{39:29} Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
{39:30} Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest.
{40:1} A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl:
{40:2} Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to.
{40:3} Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl:
{40:4} Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá.
{40:5} Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati.
{40:6} Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl:
{40:7} Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.
{40:8} Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil?
{40:9} Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš?
{40:10} Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se.
{40:11} Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho.
{40:12} Pohleď, pravím, na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich.
{40:13} Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě.
{40:14} A tak i já budu tě oslavovati, že tě zachovává pravice tvá.
{40:15} Aj, hle slon, jejž jsem jako i tebe učinil, trávu jí jako vůl.
{40:16} Aj, hle moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho.
{40:17} Jak chce, ohání ocasem svým, ačkoli jest jako cedr; žily lůna jeho jako ratolesti jsou spletené.
{40:18} Kosti jeho jako trouby měděné, hnátové jeho jako sochor železný.
{40:19} Onť jest přední z účinků Boha silného, učinitel jeho sám na něj doložiti může meč svůj.
{40:20} Hory zajisté přinášejí mu pastvu, a všecka zvěř polní hrá tam.
{40:21} V stínu léhá, v soukromí mezi třtím a bahnem.
{40:22} Dříví stín dávající stínem svým jej přikrývá, a vrbí potoční obkličuje jej.
{40:23} Aj, zadržuje řeku tak, že nemůže pospíchati; tuší sobě, že požře Jordán v ústa svá.
{40:24} Zdaž kdo před očima jeho polapí jej, aneb provazy protáhne chřípě jeho?
{41:1} Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?
{41:2} Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?
{41:3} Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?
{41:4} Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?
{41:5} Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým? 
{41:6} Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?
{41:7} Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?
{41:8} Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.
{41:9} Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?
{41:10} Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?
{41:11} Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.
{41:12} Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.
{41:13} Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?
{41:14} Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.
{41:15} Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.
{41:16} Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.
{41:17} Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.
{41:18} Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.
{41:19} Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.
{41:20} Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.
{41:21} Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.
{41:22} V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.
{41:23} Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.
{41:24} Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.
{41:25} Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.
{41:26} Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.
{41:27} Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.
{41:28} Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.
{41:29} Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.
{41:30} Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.
{41:31} Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.
{41:32} Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.
{41:33} Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.
{41:34} Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.
{42:1} Tedy odpovídaje Job Hospodinu, řekl:
{42:2} Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení.
{42:3} Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem tomu nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.
{42:4} Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi.
{42:5} Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí.
{42:6} Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele.
{42:7} Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj Job.
{42:8} Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se modlil za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi podlé bláznovství vašeho; nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job.
{42:9} A tak odšedše Elifaz Temanský a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, učinili, jakž jim byl přikázal Hospodin, a přijal Hospodin oblíčej Jobův.
{42:10} Navrátil také Hospodin to, což odjato bylo Jobovi, když se modlil za přátely své, tak že což měl Job, rozmnožil to Hospodin dvénásobně.
{42:11} A sšedše se k němu všickni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všickni známí jeho prvnější, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, kteréž byl uvedl Hospodin na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu.
{42:12} A tak požehnal Hospodin Jobovi k posledku více nežli v počátku jeho. Nebo měl čtrnácte tisíc ovcí, a šest tisíc velbloudů, a tisíc spřežení volů, a tisíc oslic.
{42:13} Měl také sedm synů a tři dcery,
{42:14} Z nichž první dal jméno Jemima, jméno pak druhé Keciha, a jméno třetí Kerenhappuch.
{42:15} Aniž se nacházely ženy tak krásné, jako dcery Jobovy, ve vší té krajině; kterýmž dal otec jejich dědictví mezi bratřími jejich.
{42:16} Byl pak živ Job potom sto a čtyřidceti let, a viděl syny své, a syny synů svých, až do čtvrtého pokolení.
{42:17} I umřel Job, stár jsa a pln dnů.